People change

3. december 2015 at 18:58 | ℳℴℓℓỿ ♔ |  thoughts

Stalo se už někdy, že jsi chtěl/a, aby se někdo na kom ti opravdu záleží nikdy nezměnil? Aby ten člověk byl stejný jako teď celý život? Teď nemyslím vzhledově, ale osobností, postoji... Myslím, že to tak měl každý. Jednou určitě, ne-li víckrát. Já to taky měla. A bohužel jsem si naivně myslela, že se lidé nemění, že takoví, jací jsou, budou pořád... Velký omyl. Moc jsem si to neuvědomovala do doby, dokud mi někdo neotevřel oči tím, že mi dal jasně najevo, že už je dávno jiný. Jiný, než jsem si myslela. Ať to byla sestra, kluk mého života, nebo vlastně i já sama. To je taky důvod, proč teď píšu tenhle článek a TY ho teď čteš...

Dneska jsem narazila, nebo si spíše vzpoměla na jeden z mých mnoha blogů. Tenhle byl cca první, který si pamatuji. Vím, že to nebyl můj úplně první blog, ale dalo by se říct, že pro mě pocitově byl první. Psala jsem na něj v letech 2011 a 2012. Začala jsem po vysvědčení za druhé pololetí 9.třídy. Udivilo mě, že ten blog stále existuje, i po těch letech. Asi ze zvědavosti jsem si otevřela archiv a začala jsem číst. Bylo tam plno článků na které jsem zapoměla a docela jsem se i pobavila tím, co pro mě v té době bylo důležité, jaký styl psaní jsem měla. Asi takhle, psala jsem tam úplně všechno z mého života a to detailně, což bych teď už neudělala. A taky jsem v článku dělala skoro za každým třetím slovem smajlíka, nebo miliony srdíček. Tohle bylo něco z toho zábavného. Ale pak jsem narazila na články, kde jsem popisovala (detailně) můj tehdejší vztah s Vaškem. Vašek - můj vážný vztah číslo 2. No, aby bylo jasno, já říkám vážný vztah tomu, když jsem s někým spala, i když v dnešní době, se za vážný vztah považuje spolu žít 20let na hromádce :D Nejsem z těch, kteří by dali jen tak. Pokud toho dotyčného nemiluju, tak to prostě nedám... NEBUDU TO ROZMAZÁVAT

Prostě jsem se začetla do několika článků a zjistila jsem, jaký vlastně ten náš vztah byl. Najednou jsem ho zpětně viděla, takový jaký byl. Uvědomila jsem si, jak jsem se změnila. Jaká nemožná jsem dřív byla, jak jsem se sebou nechala cloumat a nechala jsem se ovládat někým, kdo za to vůbec nestál. Trochu to ve mě rozdmíchalo staré vzpomínky, možná i trochu tu bolest. Ale nebylo mi z toho mizerně, spíš naopak. Musím konstatovat, že MÁM ZE SEBE RADOST! Jo a taky jsem zjistila, že jsem v té době byla 'zamilovaná' do asi 5ti kluků najednou, což nevím jak je možné. Prostě jsem byla dítě, puboš (puberťák) :D Jsem fakt ráda, že jsem ten starý blog našla (ale teď už je smazaný) a četla jsem si i naše smsky,(já jsem byla fakt mega extrovert)našla jsem tam, jak mi napsal: TEĎ SE DOZVÍTE TO, ŽE SE JMENUJU DITA! ,,Dituško, přemýšlel jsem a uvědomil jsem si, že nejsem kluk pro tebe.'' Tuhle větu v trochu jiném znění mi řekla jedna moje dobrá kamarádka. Loňi, když jsme byly společně na dovolené mi řekla, že pro mě se nehodí jen tak nějaký kluk. A je to pravda. Nechci si tady hrát na nějakou paní Dokonalou a nebo na tu NEJlepší na světě. NE! Jen, že kvůli tomu, v čem jsem vyrůstala a čím jsem si za celý život prošla jsem už docela jinde, než moji vrstevníci. Konkrétně daleko před nimi. Ve smyslu mentální vyspělosti a zkušeností. Nechci se tady patlat v mém osobním životě. Jen jsem tím chtěla říct, že někdy se nám v životě něco stane a my nevíme proč se to stalo, nebo co si o tom máme myslet. Většinou se to nakonec smrskne do nějaké emoce - smutek, hněv, beznaděj... Po čase si teprve uvědomíme, 'co tím chtěl život říci'. A pak nám to teprve něco dá. Poučíme se z toho. Dozvíme se něco o sobě, v čem jsme dělali chybu...

Lidé se mění a my s tím nic neuděláme. Bohužel to někdy přinese bolest. V případě, že někoho milujete a pak zjistíte, že jste vlastně milovali tu původní verzi toho člověka... Ano, to bolí. A může to i zničit vztah mezi vámi. Nadobro. Podle mě bychom si měli stále držet to naše jádro. Mít v sobě stále něco, co v sobě budeme mít celý život. Co to bude, je na každém. ... A teď se usměj. Proč? - říkáš si. Protože jsi skvělá/ý a ten kdo tě nebude milovat je blázen!
 

movie playlist |#001|listopad

2. december 2015 at 11:43 | ℳℴℓℓỿ ♔ |  movies
Napadlo mě, že bych taky kromně playlistů hudebních udělala i playlist filmů a seriálů, které jsem v každém měsíci ráda sledovala. Ale rozhodně to nebude tak dlouhý seznam, jako u hudby. Já si oblíbím tam 3-4 filmy a na ty se dívám celý měsíc stále dokola.


Filmy

1. V hlavě |ČFSD|Trailer|Download
3. Přes palubu |ČFSD|Download|Online|



Seriály

1. Devious maids|ČSFD|
2. Gilmorova děvčata|ČSFD|
3. Rudyho má každý rád|ČSFD|

playlist |#001|listopad

1. december 2015 at 10:38 | ℳℴℓℓỿ ♔ |  music




1. Adele - Hello {play}
2. Barbora Poláková - Nafrněná {play}
3. Carly Rae Jepsen - Your Type {play}
4. Ellie Goulding - On my mind {play}
5. Emilio - Boombastic {play}
6. Fifth Harmony - Worth It ft. Kid Inh {play}
7. G.R.L. - Lighthouse {play}
8. Kendji Girac - Andalouse {play}
9. Louane - Avenir {play}
10. Mindy Smith - On Top of the World ft. Inland Sky {play}
11. R.City - Locked Away ft. Adam Levine {play}
12. Nebe - Pláštěnky {play}
13. Slza - Katarze {play}
14. Pavel Callta - Terapeut {play}
15. Zdeněk Piškula - Balič novodobý {play}
 


Láska x Nenávist?

24. november 2015 at 19:10 | ℳℴℓℓỿ ♔ |  thoughts
Tenhle článek bude jakési vysvětlení k jednomu z mých předešlých článků. Ten článek na který upozorňuji měl u vás velký ohlas. Psala jsem ho ze srdce, protože jsem to tak cítila... Chtěla bych vám povyprávět můj příběh... Mě a BOŽSKÉHO, řečeno slovy Carrie Bradshaw...

Začalo to zhruba před 9ti lety. Náhodně jsem na jednom srazu našich rodinných přátel poznala rodinku, mamku a taťku, kteří měli 5 dětí. 4 kluky a nejmladší - holčičku. Jmenovitě od nejstaršího: Tadeáš, Josef, Jiří, Jakub a Eliška. Od první chvíle jsme si padli do oka s Jakubem. Je o rok starší než já. Mě bylo 11 a jemu 12, když jsme se poznali. S čistým srdcem můžu říct, že se mi líbil od první chvíle. V návalu dětské sympatie jsme si vyměnili telefonní čísla a začali jsme si smskovat a volat. Většinou to bylo o každých prázdninách. Přirostl mi k srdci. Smáli jsme se spolu... Zapoměla jsem říct, že bydlí skoro 200km ode mě. A já se samozřejmně zamilovala... Jak jinak že? Viděli jsme se každý rok na stejném srazu, kde jsme se i poznali... Jak jsme tak rostli začali jsme se oba měnit. A já mezitím už chodila s pár klukama... Mimochodem to byla hrozná chyba, protože všichni ti kluci mi ublížili a mě vždy zůstaly jen oči pro pláč. Na Jakuba jsem občas zapoměla na dlouhou dobu. Měla jsem ho v srdci vždycky, ale neměla jsem ho stále na paměti. Znáte to - sejde z očí, sejde z mysli...

Když mě bylo asi 16 a jemu 17, pocítila jsem poprvé, že už je to mezi námi jiné. Už jsem ho najednou nebrala jen jako kamaráda, ale už nějak mezi námi bylo jasně zřetelné, že jsme holka a kluk. Nevím jak to popsat, prtostě jsme už nebyli děti a všechno se začalo brát jinak. Když jsem ho viděla, už jsem nebyla tak v pohodě, ale byla jsem hrozně nervózní a strašně mi bušilo srdce. A můžu říct, že nás to dost odcizilo. Já měla pocit, že se nic nezměnilo, ale pěkně jsem narazila. On mi dával jasně najevo, že si k sobě nemůžeme dovolit to, co dřív. Že už nám přece není 11 a 12. Tím skončilo naše několika hodinové volání si, smsky... Chybělo mi to. Nejvíc mě samozřejmně dokázalo vytočit, když mojí sestře řekl, že se mi celý rok neozval, protože si chce ''holky zatím držet od těla'' a mě neřekl nic... Nevím proč, asi mi nechtěl ublížit... Pozdě... A nebylo to naposledy.

Pak mi hodně ''pomohlo'' když jsem ho viděla, jak se snad dvě hodiny bavil s jednou holkou. Nebyla hezká a samozřejmně jsem nechápala, proč se s ní baví. Jo a tenkrát mi jí snad i představil - Kristýna. Na moje bolavé 17leté srdíčko to byl jed. Sypání sole do otevřené rány... Možná jako mojí osobní pomstu jsem byla s jinými kluky, ikdyž on to nevěděl. Pro mě to bylo jako pohlazení po duši. S hloupou domněnkou, že kdyby to věděl, že by mu to děsně ublížilo. I přes to všechno on byl pro mě stále číslo jedna, na něj jsem nedala dopustit. Vždycky se ke mě choval moc hezky a pamatoval si o mě hodně věcí s čímž jsem ani nepočítala. To mi dávalo pocit, že mu nejsem ukradená. Navíc si další rok oné Kristýny ani nevšiml a mě jo... V roce 2013 (to mu bylo 19 a mě 18) se v jeho životě stalo něco významného a důležitého (co to bylo je asi těžké vám vysvětlovat, né že bych nechtěla a neberte to tak, že z vás chci dělat blbečky, kteří nic nepochopí, TO NE! Ale nevím, jak bych to vysvětlila :D) jsem šla za ním mu pogratulovat a byla jsem dojatá, skoro jsem uronila slzu a on mě objal. Mimochodem ten den objal hodně lidí, ale mě nejdéle. To je pravda! To objetí mnou otřáslo, no ještě aby ne! Potom co jsme se od sebe odtrhli :D jsem byla rudá jako rajče a úplně mimo a on taky. Nějak trapně jsem se s ním rozloučila a šla jsem za mojí rodinkou.

Od té doby jsem na něj myslela pořád. Ale nikam se to nehlo. Moje sestra do mě pořád hučela, že si myslí, že se líbím buď Pepovi, nebo Jirkovi. Ale srdci jak známo neporučíš. Loňi, tedy v roce 2014 jsem si na mojí první dovolené u moře, v Itálii uvědomila, jak miluju Italy :D ale taky uvědomila, jak moc pro mě Jakub znamená. Vždy byl pro mě jakousi kotvou, která je stále tam kde má být a to jen já jsem stále lítala okolo a byla jsem hodně divoká. Srovnala jsem si v hlavě co chci a co ne. A udělala jsem v životě taky jedno hodně důležité rozhodnutí (stejně jako Jakub). NA obviklém setkání jsme se viděli a ochomýtal se okolo mě docela hodně, až mě to překvapilo. Musím dodat, že s jeho mamkou si vždycky povídám. A moje mamka s ní taky. Nejvíc si ovšem rozumím s jeho sestrou Eliškou. Teď jí je 17. Ale je hrozně milá a hodná. Prostě abych to shrnula. Poslední dva roky se to naše odcizení změnilo. Byli jsme si blíž. A proto jsem logicky myslela, že ke mě opravdu něco cítí. Ale musím konstatovat, že jsem zjistila, že je ve svých 21letech pubertální pako a že je úplně jinde, než jsem já. A taky se mi zhnusil, když jsem zjistila, že se stydí za svoji rodinu. Tohle je pro mě rána z čistého nebe. Já jsem dost rodinný typ. Rodina je pro mě nejvíc na světě. A bylo toho mnohem víc... Zjistila jsem, že je dost povrchní a rozhodně ho neznám, tak jak jsem si myslela. Už není ten kluk se kterým jsem prokecala hodiny a propsala desítky smsek. Zlomilo mi to srdce, ale poprvé v životě mám před někým náskok. Můžu si tu bolest prožít sama v koutku a pak nebýt překvapená.

Ale momentálně se ve mně snoubí dva pocity - láska a nenávist. Myslela jsem si, že to není možné, ale bohužel ano... Miluju ho a říct to nahlas je pro mě strašně těžké, protože jsem introvertní člověk. Stále ho mám v srdci a nemůžu zapomenout na to co jsme spolu zažili. Letos jsem ho neviděla a proto jsem zvědavá jak se ke mě bude chovat příště. Ale tím, že mám náskok, je to pro mě výhoda... Srdce se zavírá... VSTUP ZAKÁZÁN!


That girl is hopeless dreamer

25. july 2014 at 2:27 | Molly ♔
Narodila jsem se v pondělí... Byla zhruba polovina září roku 1995. Byla jsem druhé dítě mých rodičů. Předemnou se narodila moje sestra. V porovnání s ní jsem vždy byla raubíř a naprostá anti holka. Ona byla vždycky v krásných šatičkách a milovala šperky a činčání... Já? Táta si přál kluka, ale narodila jsem se já. Snažil se ze mě kluka udělat, jak povahou, tak vzhledově i zájmy. Tahal mě na hokejové zápasy. Lezla jsem po stromech a moje vzory nebyly princezny, nebo modelky, ale kluci. Velcí kluci, kteří jsou děsně drsní a jak by se dnes řeklo, děsně cool. Krutopřísní týpci. Rebelství a vzpoura... to bylo moje motto, moje slova. Byla jsem rozhodně svá a když mi o něco šlo, dokázala jsem uzemnit i mého tátu (jak mi bylo od blízkých řečeno). Ničeho jsem se nebála, teda kromně tmy a strašidel, která byla pod mojí postelí (jak jsem si naivně myslela).

Postupem času a vlivem okolností jsem se dost změnila. Z extroverta se stal introvert, který je rád sám a moc nemusí lidi. Nemám ráda Česko, protože si jako Čech nepřipadám. Odjakživa mám Italskou krev, ikdyž nevím kde jsem jí vzala. Jsem temperamentní a vášňivá. Miluju hudbu, tanec a zpěv. A samozřejmně ráda píšu, ikdyž se nepovažuji za žádného spisovatele. Ale v rodině jsem pisálek. Miluju Itálii a cestování obecně. Mám velké srdce, ale jen někdo má možnost se do něj dostat.

Nikdy jsem se nepovažovala za zvláštního člověka, ale asi jsem zvláštní. Měla jsem zvláštní život a stále mám... S mými vrstevníky si téměř nemám co říct, protože vidím ten propastný rozdíl mezi námi. Už jako dítě jsem byla donucená stát se dospělým, řešit věci dospělých. A proto problémy mých vrstevníků tak trochu považuji za malichernosti... Ale závidím jim tu jejich bez starostnost. Jsem milovnice koček a kočkovitých šelem. A největší div světa je pro mě moře... Jsem snílek, který má i přes plno šrámů na srdci stále iluze o tom, že může být líp a že život není tak černý...

Where to go next